Aktuality

Nová služba společnosti Důstojné rozloučení, která v rámci své nabídky předplacených pohřbů začala v listopadu nabízet služby formou tzv. poukazů pro příbuzné a vypravitele, kteří si tak dopředu mohou zajistit pohřební služby pro třetí osoby, vyvolala řadu dotazů a podnětů. Řada tazatelů si tento poukaz mylně vyložila jako „kontroverzní“ vánoční či narozeninový dárek pro dotyčného klienta, tedy obdobu marketingových akcí některých obchodních řetězců na doplňky stravy či služby. „Tak tomu není, nejde o žádný dárkový voucher. Poukaz je právní termín, kterým se naše společnost zavazuje objednateli, že vypraví kdykoliv v budoucnosti pohřeb za jasně a pevně stanovenou cenu pro třetí osobu,“ zdůrazňuje v rozhovoru výkonný ředitel společnosti Důstojné rozloučení, a.s. Petr Hejda.

Z čeho nabídka poukazů pro příbuzné, blízká či jiné třetí osoby vychází?

Když jsme se rozhodli umožnit koupi předplacených pohřbů třetím osobám, tedy někomu, kdo smuteční událost objedná pro příbuzného, blízkého či jinou spřátelenou osobu, vycházeli jsme ze zkušeností v jiných zemích, kde má institut předplaceného pohřbu daleko větší tradici. Třeba ve Velké Británii jde o celkem běžné řešení, nad kterým se nikdo nepozastaví. Je to prostě služba, kterou si zafixujete budoucí náklady a vyřešíte dopředu bez emocí budoucí povinnost tak, aby obřad odpovídal představám dotyčné blízké osoby a pro Vás nebylo zařizování pohřbu v emočně vypjaté době stresující záležitosti.

Takže to není žádná originální myšlenka?

Ne, v žádném případě. Je to služba, která je nejen na západ od našich hranic, v zemích, kde je kultura důstojného rozloučení s blízkým na daleko vyšší úrovni, poměrně běžná.

Z řady dotazů od veřejnosti je zřejmé, že tuto nabídku pochopili jako jakýsi dárkový poukaz, voucher ve svátečním grafickém provedení s věnováním, který lidé kupují na služby, či nákupy v obchodních řetězcích, aby je následně darovali blízkým k narozeninám, svatbě či pod stromeček…

Tak tomu není, nejde o žádný dárkový voucher. Poukaz je právní termín, kterým se naše společnost zavazuje objednateli, že vypraví kdykoliv v budoucnosti pohřeb za jasně a pevně stanovenou cenu pro třetí osobu. Jak jsem již říkal, jde o službu pro lidi, kteří nechtějí budoucí organizaci rozloučení s blízkou třetí osobou odkládat, především proto, aby neopomněli někdy v budoucnosti její přání a představy, nebo z důvodu obavy z finanční náročnosti pohřbu v době, kdy dynamicky rostou náklady na služby i výrobky a vše ovlivňují inflační tlaky.

Zda, a jakým způsobem bude objednatel předplaceného pohřbu s dotyčnou osobou, pro kterou je organizace smuteční události objednána, tuto skutečnost sdílet, je pouze na něm.

A jak je to obvyklé v jiných zemích? Říkají to objednatelé dotyčným?

To je, co vím, případ od případu. Faktem ale je, že v západních zemích, kde má rozloučení se zesnulým méně deformovanou kulturu, je ta debata mnohem otevřenější než u nás. To téma není tabu – staří lidé se nebojí sdělovat svým potomkům svá přání, a ti hledají cesty, jak jim je naplnit. Řeší spolu choreografii, hudbu i seznamy smutečních hostů. Tím pádem tam nevzniká takový komunikační blok a syn může přijít a říci: „Už jsem to všechno dopředu zařídil tak, jak sis přála, mami.“

Jinak tato služba vypadá také v zemích s odlišnou kulturou pohřbívání, především tam, kde je tato tradice dlouhodobě formované jinou teologií, než křesťanstvím jako v Evropě. V Indii, ale i dalších asijských, nebo afrických zemích je poměrně běžné, že rodiče pořídí předplacený pohřeb už svým nezletilým či čerstvě dospělým dětem. Je to tam vnímáno jako normální součást zajištění dotyčného potomka, něco jako věno.

Jinde má tato služba také formu tzv. poukazu?

To je rozdílné, záleží na konkrétním legislativním prostředí dané země, na pravidlech, která tam služby v pohřebnictví regulují.

Jaký je o poukazy pro třetí osoby zájem?

Zájemce jsme měli již dříve, než jsme tuto službu začali nabízet. Fakticky jsme reagovali na „zájem trhu,“ kdy se nám ozývali potenciální zákazníci, kteří se ptali, zda je možné naše služby pořídit pro někoho jiného. Větší část z nich byli lidé s takzvaným „manažerským přístupem,“ kteří přicházeli a říkali: „Moji rodiče neustále se mnou řeší, kde a jak chtějí mít pohřeb. Chci to mít vyřešené a nachystané dopředu, abych se tím v budoucnu nemusel zabývat, řešit celou tu škálu organizačních drobností, až na to u nás v rodině nikdo kvůli truchlení nebude mít myšlenky.“ Zjednodušeně řečeno, takové to – slíbil jsem to otci, slíbil jsem to sestře, že se o to postarám, a chci to mít zajištěné.

Nemalou část také tvořili ti, kteří se obávali finanční náročnosti. Lidé podle mne velmi oprávněně očekávají, že ceny pohřbů budou v budoucích letech růst. Jedním z důvodů je inflace, dalším pak srovnání s okolními zeměmi. Vidí, že ceny potravin, elektroniky, řady služeb jsou zde už srovnané s Německem, ale v pohřebnictví jsou i přes cenový progres v posledních letech stále několikanásobně nižší ceny než v Německu, kde stojí průměrný pohřeb v přepočtu přes 200 tisíc korun. Obdobné ceny jsou v Itálii, Rakousku, Francii. Dochází jim tak, že to, co si třeba babička odložila na pohřeb, zdaleka nebude stačit, a bude to jednou na nich. A u nás mají možnost si cenu zafixovat. Proto naši službu chtějí.

Zhruba stejný motivační mix vidíme i u nových zákazníků v tomto segmentu, kteří se nám ozývají.

Ale přeci jen – není to ale poněkud cynické, zařizovat pohřeb blízkého dopředu?

Já si myslím, že je to přesně opačně, nespatřuji žádný cynismus na tom, že převezmu svou zodpovědnost a dopředu o ní přemýšlím. V tom ekonomickém uvažování mi připadne naopak cynické to neřešit s tím, že to jednou nějak dopadne. A když ne, tak jsou tady sociální pohřby, kdy mne ostatků zesnulého příbuzného zbaví stát. Tento nárůst cynismu v podobě raketového růstu sociálních pohřbů zde vidíme všichni a čteme o něm pravidelně ve sdělovacích prostředcích.

Obdobně mi cynismem zavání, pokud člověk ignoruje tužby a přání svých blízkých, nebo je nezná, protože mezi nimi existuje sociální blok, kdy se na toto téma neumějí společně bavit. Ať si každý schválně položí otázku, zda chce své babičce dopřát důstojné rozloučení podle jejího přání? Či zda ví, vůbec, jaký pohřeb si přeje? Jakou hudbu si přeje nechat zahrát, jaké chce květiny?

Za sebe – já tato přání svých blízkých znám, stejně tak většina lidí, kteří si u nás chtějí tu službu objednat, je znají také. Proto na jejich počínání nespatřuji nic cynického. Naopak, jejich motivy jsou veskrze empatické.