INFOLINKA (+420) 800 225 221

Aktuality

Magazín MF Dnes: Úplně poslední přání

Velký článek v aktuálním Magazínu MF Dnes od reportéra Jana Malindy se zabývá tématy, jež řešíme dnes a denně. Najdete v něm proto také pár zajímavých postřehů ředitele naší společnosti Petra Hejdy:  

Možná vám přijde nemístné mluvit nahlas o svých posmrtných přáních. Jsou ale i tací, kteří mají svůj pohřeb v hlavě dokonale zrežírovaný. A někteří si ho i předem zaplatí. Jejich přání můžou být rozličná, výstřední. Stejně jako přání, s nimiž se na pohřební služby obracejí pozůstalí.

Kdysi jsem nadnesl v hloučku mých přátel otázku, je-li zvrhlé mít promyšlený seznam písniček na vlastní pohřeb.
„Mně stačí Largo. Chtít různé písně značí exhibicionismus,“ poznamenal Jakub. Bára na to: „Já mám taky playlist na svůj pohřeb. Nedávno jsem ho aktualizovala po Gottově pohřbu, takže až bude zajíždět rakev, bude hrát Už z hor zní zvon, aby ti lidi ještě víc buleli.“

Další kamarád prozradil přání, aby mu naživo zahrály všechny kapely, v kterých kdy působil. Detailní plán rozbalila Lenka: „Nejdřív pozůstalé zabiju pomoci Starry Starry Night, pak je vyždímám Baladou o polných vtákoch a pak přijde Always Look On The Bright Side Of Life, kdy se u dveří začne otvírat šampaňské a začíná volna zábava na téma Nejlepší ženská na světě. Kdo to NEMÁ rozmyšlené, to je spíš otázka.“

Martina navázala, že i ona by to viděla na šampaňské. Kromě seznamu písniček vydala zákaz, aby jí jednou u rakve smutečně řečnil nějaký zřízenec pohřebního ústavu, který ji vůbec nezná. „Radši ať kamarádi vypráví nějaké historky, co jsme spolu zažili.“

Když se další kamarádka přidala s tím, že má i vymyšlený úbor pozůstalých, vyvstala otázka: je takových důsledných režisérů vlastních pohřbů povícero? A kam až dosahuje fantazie našich posledních přání? Vytočme náhodně telefonní čísla pohřebních ústavů, tam by mohli vědět víc.

„Těch lidí, kteří si předem sjednají organizaci vlastního pohřbu není mnoho, nicméně jsou. Z praxe bych řekl, že se to týká tak pěti, šesti lidí z tisíce,“ říká Michael Dimitrov, šéf českobudějovické pohřební služby Memory. „A z těchto šesti lidí zhruba čtyři přicházejí s předpokladem, že se na ně pozůstalí po smrti doslova vykašlou. Říkají: Potřebuju si to zařídit, protože vím, že by mě potom šoupli do nejlevnější rakve, protože je zajímá jen to, co po mě zdědí.“
Michael Dimitrov si vybavuje také případ dámy, která si přišla sjednat obřad s vysvětlením, že po smrti nechce být svým dětem na obtíž. „Přála si to tak mít, ač jí to v naší kanceláři rozmlouvala i její dcera, která ji doprovázela, přemlouvala ji: Ale maminko, pojďme to vyřešit doma v soukromí.“

Na jiný případ z dlouholeté praxe si vzpomíná Tamara Melichárková z kroměřížské pohřební služby Konkordia: „Dostavil se k nám manželský pár středního věku, paní byla vážně nemocná a projevila přání vybrat si v posledních týdnech života vše doposledka sama: od hudby přes květiny. Přála si mít zelenou smaragdovou rakev, tu jsme pak pro ni sháněli, abychom jí vyhověli.“

DO RYBNÍKA NE

Že lidé o scénáři vlastního posledního rozloučení častěji vnitřně teoretizují, než aby s ním reálně vkročili do kanceláře potvrzuje i Jiří Haman, jednatel největší české pohřební služby Pegas a předseda Unie pohřebních služeb. 

„Povětšinou si přicházejí sjednat vlastní pohřeb starší osamělí lidé, kteří tak chtějí předejít takzvanému pohřbu sociálnímu. Další specifickou kategorií jsou lidé zvláště zodpovědní ve věku mezi čtyřiceti a padesáti lety, kteří chtějí s předstihem ze svých dětí sejmout břímě budoucího těžkého rozhodování, jak jednou se svými rodiči po smrti naložit.“

U té druhé kategorie se Jiří Haman pozastaví: „Upřímně řečeno i pro nás je vzdálené plánování obřadu poměrně těžko uchopitelné, jen velmi složitě můžete plánovat něco za dvacet či třicet let, když se možnosti i legislativa budou ve vzdálené budoucnosti zcela jistě měnit. Nicméně nějaká obecná rovina se najít dá,“ dodává.

V Česku vznikla už i služba Důstojné rozloučení zaměřená přímo klientelu, která si chce svůj pohřeb zorganizovat sama. Usnadňuje to novela občanského zákoníku z roku 2014, kdy vůle zesnulého povýšila nad vůli pozůstalých.

„Máme desítky klientů. Nejmladším je devatenáctiletý muž, který v tom vidí výhodu, že nyní zaplatí zafixovanou cenu a až někdy za osmdesát let zemře, nikdo za něj nebude nic doplácet,“ říká jednatel Petr Hejda. Vycházíme z ekonomického modelu, který se opírá o standardy z Velké Británie, kde tato služba funguje už desítky let.“

Vypočítává motivace zákazníků, kteří se na něj obracejí:

„Vedle lidí, kteří nechtějí do budoucna zatěžovat svou rodinu máme mezi klienty i cizince, kteří žijí v Česku, chtějí tady zemřít a chtějí předejít tomu, aby jejich rodina musela ze zahraničí do Česka přijet vyřizovat pohřeb. Přicházejí k nám i lidé, kteří měli v minulosti negativní zkušenost s pohřební službou a chtějí toho ušetřit své blízké.“
Také on má v portfoliu zákazníky s pochroumanými rodinnými vztahy. „To je případ i pana inženýra, který si přeje mít rozptyl na oblíbeném hřbitově, ale manželka mu sdělila, že si jeho urnu vystaví na krbu. Pravil mi v kanceláři: Pane Hejda, vy mi tedy garantujete, že když zemřu, tak mi uděláte rozptyl tam, kde si to přeju? Ano, ujistil jsem ho, to vám garantuji. Je to analogicky podobný příběh, o kterém vypráví komedie Teorie tygra.“

Někdo si do podmínek nadefinuje, že nechce mít výstav v otevřené rakvi, jiná klientka vyslovila prosbu mít rakev bílou, na níž budou moct její přátelé napsat fixkou osobní vzkazy.

Cena služby Důstojné rozloučení je ve třech základních verzí v rozpětí 40 tisíc až 80 tisíc korun. Vedle toho si lze sjednat i individuální podmínky a přání.
Klientovi můžeme garantovat pouze to, co nám dovoluje zákon,“ říká Petr Hejda, když se bavíme o přání nesplnitelných. „Řešili jsme například přání rozptylu z dronu, nesouhlasila s tím hygiena. Muselo by se přesně specifikovat, z jaké výšky a kam by popel dopadl, aby nezasáhl sousední pozemek. Jeden z našich klientů si přeje rozptýlení do Vltavy, to mu dopřát můžeme. Nelze ale popel rozptýlit do vod stojatých, například do rybníka, kde bychom se dostali i do střetu s vlastníkem.“

ROZLOUČENÍ NA CHATĚ

Chtěli byste být rozptýleni ke kořenům? V Lese vzpomínek se můžete nechat uložit pod památečním javorem, lípou nebo ptačí třešní, nájemné urnového místa vyjde na 4218 korun na deset let. U stromů první kategorie, které jsou „zvláště hodnotné díky svému stáří a estetickým kvalitám“ si připlatíte ještě tisícovku navíc.

A co odstřižení pramínku vlasů zesnulého na památku? Nebo vytvoření posmrtné masky? Sejmutí otisku prstu zesnulé osoby pro vytvoření památečního šperku? To nejsou výstřední individuální přání pozůstalých, nýbrž autentické nabídky českých pohřebních služeb. Ekologická rakev? A proč ne třeba rakev značky „Optimistic“ připomínající designem barvami hýřící nanuk? Vyjdou vás v rozmezí 16 až 43 tisíc a v nabídce k nim náleží polštářek v barvách bílá, tyrkysová, zelená, růžová a žlutá.

„Pohřebnictví se od revoluce modernizovalo v Česku dynamicky jako snad žádné jiné odvětví, zejména v posledních pěti letech,“ říká Jiří Haman. Za reálného socialismu téma smrti režim vytěsňoval na okraj, proto se u nás pohřebnictví ustálilo do představy o ožralém hrobníkovi s lahví rumu. Dnes jsou moderní pohřební služby agentury jako každé jiné. „Musíme s lidmi jednat profesionálně, i po stránce psychologické, musíme jim umět pomoct, proto děláme i poradenství pro pozůstalé. Musíme být trochu právníci a ekonomové. Každá profesionalita ale něco stojí, takže se pohnula i cenová hladina, ačkoliv jsme cenově stále na absolutním chvostu Evropy, a to i v porovnání se Slovenskem nebo Polskem,“ říká Jiří Haman.

Přejete si mít blízkého zesnulého nějaký čas ještě doma? Žádný problém, lze si pronajmout mobilní chladicího zařízení. Zajímavé je, jak dlouho pak můžete mít nebožtíka doma. „Upřímně řečeno z hlediska zákona o pohřebnictví neexistuje přesná lhůta, dokdy musí být pohřeb vykonán,“ zahloubá se do teorie Jiří Haman. „Jediným limitem je, že do 96 hodin od úmrtí musí dojít k objednání pohřbu. Není ovšem zákonem vymezeno, za jak dlouho poté musí být pohřeb fakticky vykonán. V extrémním případě lze mít tedy zemřelého doma hypoteticky neomezeně dlouho,“ připouští.

Když přijde řeč na netradiční místa smutečních rozloučení, Jiří Haman zapochybuje: „Co je dnes netradičním místem posledního rozloučení? Není to naopak ta studená odosobněná obřadní síň v krematoriu připomínající divadlo, jak nám vtloukli do hlav komunisti?“ Nabídne příklad z osobní rodinné zkušenosti: „Zemřela nám babička. Věděli jsme, že jejím oblíbeným místem byla chata. A tak jsme babičku naložili pohřebního auta a odvezli k chatě. Půl hodinky jsme si tam s příbuznými popovídali, všem se nám ulevilo, poté jsme zajistili zpopelnění. Osobně takový přístup doporučuji i z psychohygienických důvodů, protože lidská duše potřebuje znát začátek i konec. A to se týká i dětí.“

Vyjmenovává příklady přání klientů, kteří ho zaujali originálními vkusnými nápady posledního rozloučení: „Jistý klient projevil zájem, zda by jeho děti mohly pomalovat rakev s jeho blízkou osobou. To bylo to velice dojemné.“

Zajímavě si lze vyhrát s květinami, i zde jsou pohřební ústavy dnes již zvyklé plnit nejrůznější originální přání: „Kolegyně floristky se naučily vytvářet fantastické věci,“ říká Haman. „Pro rybáře jsme vytvořili z květin obrovského sumce, pro dalšího zákazníka plachetnici, letadlo a také kajak. A pro jednu zesnulou babičku, která měla ráda pivo, jsme vyrobili z květin metrový půllitr.“

CO JEŠTĚ NEMÁM? HROB!

Tamara Melichárková z Kroměříže si vybavuje objednávku, aby květinová výzdoba ladila s barvami fotbalové Barcelony, neb zesnulý byl jejím fanouškem, takže chybět nemohla ani skladba Barcelona od Freddieho Mercuryho. „Stalo se nám také, že pozůstalí si přáli, aby na začátku obřadu zazněla píseň Raketou na Mars. Obecně ale takové nevšední gesta mohou uvést zejména starší ročníky do rozpaků, u nás na Kroměřížsku jsou lidé konzervativnější a dávají obvykle přednost klasice,“ říká.

Ve filmu Vesničko má středisková si venkovský doktor povzdychne: „Lidi nevěděj co s penězma. On má barák, televizor, auťák, tak si řiká: Co ještě nemám? Hrob!“ Na druhou stranu lze lidsky pochopit, když chce mít někdo styl pod kontrolou i na věčnosti jako někdejší náčelník krušnohorské horské služby Rudolf Chlad. Prozradil, že si s manželkou nechali na božídarském hřbitově instalovat hrubě opracovaný náhrobní kámen připomínající dva horské štíty. „Ty leštěné tuctové věci jsme opravdu nechtěli. My prožili celý život v přírodě, jsme s ní spjatí a ze všeho nejvíc milujeme právě hory. Taky jsme nechtěli zatěžovat naše děti, takhle už nebudou muset jednou nic vymýšlet,“ vysvětlil.

Z praxe českobudějovického šéfa pohřební služby Michaela Dimitrova většina lidí tak kreativní není: „Zpravidla přijdou s tím, že by chtěli mít podobný náhrobek jako paní Nováková o čtyři hroby vedle, a tak se s nimi naši kameníci setkávají na hřbitovech, společně je procházejí a vybírají si.“

Ke cti prestižních pohřebních ústavů patří splnit klientům jakékoli přání, a to i ta zdánlivě nesplnitelná. „Představme si situaci, že zemře stará dáma, jejíž kocour ji měl natolik rád, že dva dny po její smrti ze žalu pošel. A příbuzné napadne: co kdybychom uložili babičku s kocourem společně do rakve? Tomu bohužel nemůžeme vyjít vstříc, neboť to odporuje zákonu. Pokud by ale byla jak babička, tak zvíře oba byli zpopelněni, oba popely následně smíchat lze. Vždycky se dá najít schůdné řešení,“ říká Michael Dimitrov.

PÁNOVA DENNÍ NORMA

V prostředí českých pohřebních služeb je znám případ zákazníka, jenž chtěl být pohřben do stromu, bez rakve, bez oblečení. Svéráz. Požadoval, aby rozloučení s rakví bylo fingované, ve stromě si přál byl pohřben tajně. Vyhovět mu nemohli, odporovalo by to zákonu o pohřebnictví.

Na jiný příklad si z vlastní praxe vzpomíná Jiří Haman: „Kamarád se na mě obrátil s přáním, zda by po smrti svého otce mohl mít doma jeho lebku. Že prý to pro něj hodně znamená.“ Ani to by neprošlo.

Z cimrmanovské klasiky je všeobecně znám citát pana Smrtky, jenž důrazně připomíná: „Je zakázáno cokoli brát s sebou do hrobu!“ Reálně legislativa nic takového nezakazuje.

„Pamatuju si případ klienta, který instaloval do hrobky tatínkovi plazmovou televizi, prý aby se tam měl na co dívat,“ vybaví si Jiří Haman. Pozůstalí vkládají svým blízkým do rakve nejčastěji talismany, dopisy, fotografii, parfém, minci, sem tam i krabičku cigaret.

„Jestliže rakev míří do kremace, musíme kvůli řádům krematoria určité předměty vyndat, například zapalovače. Pakliže se rakev ukládá do hrobu, jsou pravidla volnější,“ vysvětluje Michael Dimitrov a zavzpomíná na rodinu, která chtěla otci vložit do rakve basu piv Kozel. „Konzultovali jsme to se správou hřbitova, ale zamítli to, jelikož basa se přímo do rakve nevejde a volné uložení vedle rakve nebylo možné. Nakonec to dopadlo kompromisem, do rakve bylo uloženo šest lahví, což byla pánova denní norma.“


RÁMEČEK 1

Poslední přání významných osobností

Letos zesnulý herec Jean-Paul Belmondo si přál, aby při jeho pohřbu v kostele zazněla hudba z filmu Profesionál.

Zajímavé přání se před pěti lety splnilo italskému podnikateli Renato Bialetti, který zemřel ve věku 93 let. Po zpopelnění chtěl být uložen do moka konvičky „bialetky“, kterou vynalezl Bialettiho otec před téměř osmdesáti lety a která dnes chybí v málokteré italské domácnosti.

Velmi konkrétní seznam předmětů, které měly být pohřbeny s jejím tělem, měla britská královna Viktorie, zesnulá v roce 1901. Zejména to byly maličkosti, které ji vázaly k předčasně zesnulému manželu Albertovi: snubní prsteny, krajkový svatební závoj a sádrový odlitek manželovy ruky, který po jeho úmrtí uchovávala u své postele. Dále si přála, aby do rakve byla uložena také kadeř vlasů jejího oblíbeného společníka Johna Browna a manželův plášť, který kdysi ušila její zesnulá dcera Alice. Královna si přála být pohřbena i s osobními šperky a kyticí vřesu, připomínající její milované Skotsko.


RÁMEČEK 2

Hitparáda nejhranějších písní a skladeb na tuzemských pohřbech

český repertoár:
Jednoho dne se vrátíš (Věra Špinarová)
Až mě andělé (Petr Spálený)
U nebeských bran (Michal Tučný)
Až na vrcholky hor (Věra Martinová)
Stokrát chválím čas (Karel Gott)
Už mi, lásko, není dvacet let (Jiří Zmožek)

zahraniční repertoár:
Candle in the Wind (Elton John)
Wind of Change (Scorpions)
Angels (Robbie Williams)
My Heart Will Go on (Celine Dion)
Con te Partiro (Andrea Boccelli)
What a Wonderful World (Louis Armstrong)

CHCETE SE O NÁS DOZVĚDĚT VÍC? VOLEJTE 800 225 221 info@dustojnerozlouceni.cz
CHCETE DOMLUVIT SCHŮZKU? PŘIJEDEME ZA VÁMI PO CELÉ ČR!

ZASLAT
KATALOG ZDARMA