Aktuality

Náhrobek ve tvaru hracího automatu? Němci veřejně diskutují o vlastním pohřbu

„Čelte smrti z očí do očí!“ vyzývá posluchače každý den od 18.30 z hamburského studia moderátorka stanice Deutschlandfunk Luise Brownová. Její seriál  „Meine perfekte Beerdigung“ (Můj perfektní pohřeb) prezentuje představy známých i méně známých respondentů o tom, jak by mělo vypadat jejich poslední rozloučení s tímto světem. Německý veřejnoprávní rozhlas jej začal vysílat v polovině loňského roku a mezi posluchači se stal hitem – neočekávaně láme rekordy sledovanosti. Svědčí to o tom, že u našich sousedů je debata o umírání a smrti mnohem dál?

Berlínský pop-artový umělec Jim Avignon chodí s dcerou na hřbitov na procházky a probírá s ní svoje představu o pohřbu. Svůj náhrobek si představuje jako hrací automat „jednoruký bandita.“ Když návštěvník jeho hrobu stiskne paži, otevře se před ním klapka, a on si může vybrat studené pivo.

Jak tento výtvarník říká, smrt se v jeho barevných komiksových obrazech objevuje neustále. „Není to ta děsivá, strašidelná věc, která k tobě někdy přijde, ale spíše chlap, který čeká v rohu a každou chvíli na tebe zamává a dá ti vědět, že tam je,“ popisuje svou představu tento Berlíňan. „Snažím se to vysvětlit i své dceři pro případ, že bych měl překvapivě zemřít. Vysvětluji jí, že jsem měl opravdu šťastný život plný dobrých zkušenosti,“ dodává.

Další příběh v rozhlasovém éteru popisuje práci umělkyně s pseudonymem Anomne, která vede „semináře paměti.“ Přicházejí k ní lidé, kteří ztratili milovaného člověka a společně s ní se snaží vytvořit uměleckou instalaci, která by symbolizovala zesnulého a jeho život. Mladá umělkyně tvrdí, že žije svůj vlastní život mnohem vědoměji, protože se denně zabývá smrtí, umíráním a konečností bytí. Až zemře, bude chtít být pohřbena ve svatebních šatech. „To je nejkrásnější a nejcennější kus oblečení, který vlastním,“ říká. Sama už také vybrala seznam písní, které by měly hrát na jejím pohřbu.

Další Berlíňan dvaatřicetiletý Eric Wrede má k pohřebnictví opravdu blízko, protože je hrobník. Pochází z německého hlavního města a chtěl by zde být jednou také pohřben  Na katedrálním hřbitově v Berlíně-Mitte si tento čerstvý otec již vybral rodinný hrob, který splácí v rámci služby předplaceného pohřbu. Podle něj hrob nabízí prostor pro celou jeho rodinu, takže v určitém okamžiku budou všichni Wredeové znovu spolu.

Jako hrobník vidí mnoho pohřbů a o tom svém má jasno. Přemýšlel také o svém vlastním pohřbu. „Mělo by tam být mnoho přátel a všichni by měli být opravdu smutní. A chci, aby moji přátelé nesli moji rakev. Chci, aby se potili, protože samozřejmě budu mít velmi těžkou rakev, “ říká se smíchem. A jako bývalý hudební manažer by si přál, aby se po hřbitově ozývala hlasitá hudba.

Tyto tři příběhy, stejně jako desítky dalších, jsou součástí populárního pořadu, v němž jeho autorka Louise Brownová představuje respondenty, kteří se nebojí hovořit o vlastní smrti a umírání.

„Nikdo asi nemá pomyšlení na vlastní smrt úplně rád. Naši respondenti jsou možná sebevědomější než ostatní a hovoří o ní otevřeně. Tím inspirují okolí, aby se vymanili předsudkům, které z tohoto tématu léta činily tabu,“ říká moderátorka Brownová.

A mimořádný úspěch, který má pořad u posluchačů, svědčí o tom, že velká část Němců se již nebojí dát najevo své představy o jejich „perfektním pohřbu.“

Řada těchto plánů však ve finále narazí na realitu, kterou jsou vysoké cenové relace v německém pohřebnictví. (průměrný pohřeb zde  vyjde v přepočtu na 180.000 korun a ceny hrobů či náhrobků v německých metropolích šplhají k cenám bytů na českém trhu).

Z diskusí na sociálních sítích pořadu však vyplývá, že často nejde o peníze – spíše než okázalostí smuteční události se většina Němců zabývá tím, co za peníze nejde koupit.

„Pořad Můj perfektní pohřeb mi umožnil otevřít diskusi na toto téma s dcerou. Běžel v rádiu právě, když mě vezla v autě, nebýt toho, asi bychom se k diskusi na tohle téma nikdy ani jedna neodhodlaly. Vysvětlila jsem dceři, že pro mne není samotný obřad nijak důležitý, ale přála bych si, aby mi věnovali vzpomínku na místě, které jsme s manželem měli rádi. Slíbila mi, že zde uspořádají piknik,“ říká k tomu dvaasedmdesátiletá Heike  Gössner.

Jak ale upozorňuje sama moderátorka pořadu Luise Brownová, mimo hlavní město Německa, jehož obyvatele projevují vysokou toleranci ke všemu alternativnímu, stále převládají tradičnější poslední pomazání. Hamburská novinářka a moderátorka populárního pořadu ostatně ví o čem mluví – od roku 2015 sama pracuje jako nezávislý „smuteční řečník“ pro ty, kteří hledají něco jiného, než tradiční velebení zesnulého.

Zatímco tradice takových „svobodných řečníků“ sahá v Německu až k nástupu svobodného náboženského hnutí 19. století, jiné reálie německého pohřebnictví zůstávají uvízlé v hluboké minulosti. Země je jednou z mála na světě, kde musí být rakve nebo urny ze zákona pohřbeny na hřbitově. V Německu je totiž dodnes zakázán rozptyl popelu zesnulých nebo jeho rozdělování mezi členy rodiny.